Jako by se poslední dny přetahovaly v tom, který z nich bude ještě mrazivější. Jako by se rampouchy přely o to, který z nich je delší. Jakoby si pára, kterou vypouštíme už při nejobyčejnějším venkovním dechu z úst, hrála na mohutný kouřový dým. Ale ne, svět se neobrátil vzhůru nohama, to jen teploty klesly hluboko pod nulu. A na všem i na všech je to znát.

Už jen příprava před náročným venkovním přechodem je třikrát delší než obvykle. Počet vrstev našeho oblečení je přímo úměrný počtu sprostých slov, která zazní při pocítění prvních známek mrazu na naší tváři, ženy si dlouho šálu omotávají kolem krku tolikrát, že začínají mít strach, aby samy sebe neuškrtily, muži si zase hrají na mafiánské drsňáky jenom proto, že po sto letech vytáhli kožené rukavice. A venku sice nemusí být ani stopa po sněhu, ale kotníkové sněhule dodávají jejich majiteli aspoň hřejivý pocit, když ne teplo samotné. Poté už je čas vyrazit na strastiplný výlet do světa mrazu a náledí. Zpočátku se každému zdá, že je vše v pořádku. Klepeme si na ramena, jak jsme to s oblečením pěkně zvládli, nás nějaký mráz nedostane! Opravdové zjištění situace ale přijde vzápětí. Mrazivý vzduch pohltí celé naše tělo, a kdybychom v tu chvíli ještě zůstali stát na místě, asi by nás odsud museli vyprošťovat hasiči. Jakmile však uděláme první krok, už není cesty zpět. Nemůžeme se ohlížet za sebe, zastavovat, pouze jít cílevědomě dál. Chvílemi si sice připadáme jako dobyvatelé Antarktidy, chvílemi máme chuť se na vše vykašlat a prostě si jen z protestu sednout na zem, ale při pomyšlení na aktuální číslo umrzlých bezdomovců z ranních zpráv nám dojde, že by to bylo to poslední, co bychom v životě udělali.

Během cest do škol a prací se musíme řídit jedním základním pravidlem – hlavně co nejrychleji! Jeho znění nám navíc připomene hned několik tělesných signálů, které zřetelně prosí o nový přísun tepla. Konečky prstů začínají bolet jako by týden strávili na dráze mezi hřebíkem a kladívkem, stehna nás poslouchají asi tak, jako opilého houslistu jeho vlastní smyčec a uši nám už ztuhly natolik, že by se na nich dala strouhat mrkev. Že už nastala opravdová teplotní krize, dosvědčí i změna dříve zcela normálních a zaběhlých rituálů – stánkaři se zbožím záhadně zmizeli, auta startují podivně pomalu a ještě za doprovodu nepříjemného skřípavého vzduchu, děti si nehrají na písečku a k tomu všemu ještě zamrzá voda! Tady není čas na něco čekat, tady je potřeba utéct. Do bezpečí, do tepla.

A jeho pocit na všechny působí jako hojivá mast a lektvar života. Najednou ledy doslova roztají, najednou naše tvářičky zčervenají jako nejkvalitnější odrůda argentinských rajčat a cítíme se jako znovuzrození. Až tedy do chvíle, než se do místnosti přiřítí další ze zmrzlých venkovních návštěvníků v podobě eskymáka, aby nám oznámil nečekanou, čerstvou a naprosto revoluční novinku, o které dosud nikdo rozhodně neměl ani tušení: „Sakra, tam je ale zima!“

Jan David, 3.B

Každé ráno stejný rituál, 

snídaně, hygiena a oblékání

spaní do devíti, co bych za to dal,

však do školy musím bez velkého stání.

Průběh je vždy totožný

rychlou chůzí dám si ranní tělocvik

však připadám si úplně nemožný

když do zvonění zbývá už jen okamžik.

V šatně potkám vlídnou duši,

která se stejným výrazem na tváři

po chodbě do třídy si kluše

 s nuceným úsměvem na tváři.

Kdo má pořád výmluvy vymýšlet,

o pár minut jsem pozdě opět přišel,

snad kvůli tomu padne svět?

„To je doufám naposledy!“ Jsem častokrát již slyšel.

Vyučovací hodina je neúprosná,

nekonečných minut pětačtyřicet

učitel vždycky nějak pozná,

že po páru vteřinách začíná se pozornost vytrácet.

Když už spásný zvonek trápení ukončí

a ze třídy se vyhrneme

krutá zima nás hnedka zaskočí

bez pohybu na místě zamrzneme.

Podobně se děje hodinu za hodinou

my však nemůžeme hubovat,

místo toho jdem do obchodu

co nejteplejší svetr kupovat.

A tak plyne den za dnem

přežije jen jedinec nejsilnější

my ale každé ráno do školy jdem

protože jen správný gymplák přežije podnebí zdejší.

Že v zimě padá sníh, není zase tak nic neobvyklého. Je to vlastně docela normální. Když ze začátku zimy první sníh dopadá na ještě zelený trávník, lehce se houpe ve větříku a přistává na vlasech lidí nebo se tichounce snáší na parapet domu, je to romantika. Ještě větší snad může být tehdy, když kouknete z okna, je podvečer a ve světle lamp vidíte mihotající se titěrné vločky... Nebo jdete na procházku s pejskem a ono se to malé/velké stvoření vyvaluje v té bílé peřině… Ale jakmile začne sněžit takovým způsobem, že při venčení domácího zvířete se musíte vyhýbat žlutým a hnědým skvrnám na sněhu s povzdechem, proč pes ironicky „vymete“ každou skvrnu,… když z okna ani nedohlédnete na již zmíněný parapet, protože tam pořádně „sype“, jako například včera… jdete cestou ze školy a v mírném zimním větříku se sněhové vločky snášejí rychlostí auta na dálnici s výsledkem toho, že vypadáte jako novodobá obdoba dědečka Mrazíka, už to taková romantika není. Ano uznávám, první sníh má určité kouzlo. Opět po roce nastává zima, která bude trvat dalšího půl roku, vzduchem se nese vůně Vánoc, především oslav Nového roku a teploty na teploměru nabádají člověka zachoulit se do deky a pustit pohádku či se zahřát punčem. Tím posledním heslem se řídí asi velké množství lidí, protože zima je i období velkého počtu autonehod, například z důvodu alkoholu v krvi. Když už jsme u aut, ty také způsobují tu velmi sympaticky vypadající „břečku“ barvy inkoustu na cestách, přechodech a celkově na ulici, kde to spíše než jako zima z obrázků Josefa Lady vypadá … no… prostě jako ve městě. Vesnická zima asi má své kouzlo. Zasněžené pole, louky, žádné stopy po údržbě komunikací, protože ať je to sebevíc ironické – silničáři nemohli vyjet/dojet nebo zkrátka přijet...  Ano… zima má něco do sebe. Ranní probuzení, první pohled z okna, vidíme krásně zasněžené stromy, všude bílo, to vyvolá úsměv na tváři… Ale jakmile jdete po parku a ze stromu se na vás zřítí kupa sněhu, řekla bych, že úsměv zmizí. Ano dobře, zima má něco do sebe, ale já za sebe mohu říci, že už 1. prosince říkám: „Ať už je zase léto“ … 

Michaela Mrštíková

Koho (taky) potkáte na ulici

Je samozřejmě jasné, že se většinou nenacházíte v nějaké pustině, nýbrž se okolo vás pohybuje větší čí menší množství lidí. Většina z nich si vás nijak zvlášť nevšímá a mluví s vámi jen v případě, že vás znají nebo se ptají na cestu. Ovšem existují osoby, které bezprostředně komunikují i v poměrně anonymním prostředí ulice. Dobře nebo špatně? Záleží na tom, co chtějí…

Když vám vysekne galantní poklonu elegantní postarší pán s tím, že vám to sluší, je to celkem milé. Pokud za vámi přiběhne paní a vysvětlí (po prvotním šoku, co to dělá s vaší sukní) problém šatů vyhrnutých téměř do pasu, dá se to považovat za ohleduplné. Když ale u mě zastavilo auto a nějaký chlápek se z velkými obtížemi vysoukal z okýnka, aby mi oznámil, že mám „dobrý nohy“, pomyslela jsem si něco o dost divných lidech. A pokřikování „červená karkulko“ mi připadá mírně řečeno přihlouplé, přestože tu partu výrostků mohu omluvit tím, že od doby, kdy poslouchali pohádky, nejspíš zapomněli, že zmíněná postava se vyznačuje  čepičkou a košíčkem, ne batohem a sluchátky v uších.

Pokud jde o divná setkání na ulici, nemohu nevzpomenout jistý incident posledního Velikonočního pondělí. Spousta lidí mi tvrdí, že promenádovat se v takové ráno v minisukni a na podpatcích, svědčí o silně sníženém IQ a nulovém pudu sebezáchovy. Tak docela nesouhlasím a oponuji tím, že jako svobodná a nezávislá bytost (někdo tomu říká „radikální feministka“) se nenechám omezovat nějakou tradicí.

Nicméně osud tomu chtěl, že jsem narazila na skupinu milovníku prastarých zvyků. Jeden z nich mě požádal, abych chvíli počkala. Nasadila jsem velmi nevinný, ba až naivní výraz doplněný zdvořilým: „Prosím?“ Blížil se ke mně se spokojeným úsměvem a pověstným trumfem v rukávu v podobě jalovcové větve. Bohužel si nestačil uvědomit, že svůj trumf si vedu na vodítku a říkám mu Fox. Na tomto místě musím upozornit, že jsem daleka posílat na někoho zákeřné šelmy. Ani to není možné, poněvadž ten pes se mě poslechnout neobtěžoval skutečně nikdy. Tudíž následující pramení z jeho osobní iniciativy.

V momentě, kdy kluk namířil jalovec někam k mým lýtkům, vyskočil po něm Fox stylem atleta s vyceněnými tesáky a jsa pyšný na označení lovecké plemeno, mířil přímo na krk. Dotyčný mladý muž jeho pohyb kopíroval směrem ode mne, i když, pravda, mnohem rychleji a rozhodně ne tak ladně. Nic se mu, kromě pochroumaného ega, samosebou nestalo, poněvadž já vodítko stále držela. Jeho výraz se pozoruhodně změnil ze „sebevědomý páv“ na „vyděšený králík“ a na závěr „nevěřící Tomáš“. Dál nevím, poněvadž jsem se odporoučela s tichým: „Pardon.“ Dřív, než se rozesměju nahlas.

Vlastně nejsem fér, protože on mi chtěl nejspíš pomoct. Jako ten dobrý muž, co mi nabízel značkovou voňavku za pouhé čtyři stovky (nekupte to). Posléze snížil cenu na tři, což odůvodnil slovy: „Že jste to vy.“ Urazila jsem se, neboť jsem z toho vydedukovala, že nejspíš dost páchnu a voňavku si, v tolik důstojném prostředí parkoviště Kauflandu, nevděčně nekoupila.

Někreří lidé zkrátka zůstanou nepochopeni...

Nečekajíc na něčí radu, vykročila jsem si přímo k němu. Vstříc svému lapení jednou provždy. Byla jsem jím beze zbytku uchvácena. Nad slunce jasno, že on to se vším, co má dva chromozomy X, neuvěřitelně umí. Můj první pohled, který mě přinutil jej nekriticky obdivovat, se zdál být jenom slabým odvarem proti pohledům, jež následovaly.

Mé nadšení nevyprchalo ani poté, co jsem ho  zatáhla do zkušební kabinky. Byl tak hebký na dotek a pro mne jako dělaný. Jako bych už předem tušila obdivné výkřiky, až si s ním vyjdu na ulici. Já  ho jednoduše musela mít.

Mamka protočila oči v sloup a na znamení bezbřehé tolerance vytáhla platební kartu. A od té doby byl jenom a jenom můj…. Můj nový kostýmek.

24. října 2011

Měl to být den jako každý jiný, ale jak brzy sami zjistíte, byl to jeden za dnů – NEJSLABŠÍ MÁTE PADÁKA.

Ráno jsem se probudil s vidinou blížících se prázdnin a snad mi ani nevadilo, že budu psát tolik písemek.

Klasika – koupelna, kuchyně, obléct a hurá na autobus. Jako obvykle během, nejsme přece bačkory, abychom čekali patnáct minut na autobusové zastávce. Ale co to?! Autobus má zpoždění, takže si to stání stejně vychutnám.

Rutinní cesta, během které poslouchám strašně unavující a nudné historky ex-spolužáků ze základky.

Stanoviště Nový Jičín 7:55.

Jupí, zase se proběhnu, celý nadšený se dořítím do šatny v rovných 8:00, potkávám se s dvěma spolužačkami a společně míříme do třídy.

Hádejte, koho jsme potkali na schodech v 8:02. Vy nevíte?!  PANA ŘEDITELE

Rozzuřený pohled a palčivá otázka:  „V kolik hodin vám začíná výuka?“ Odpovídám dosti udýchaný ze všech těch maratonů a koktavě: „V osm.“  Výslech pokračuje:  „A jak je možné, že nejste v učebně?“ Z posledních sil unaveně vykoktám: „Jel jsem z Mořkova, je tam spousta semaforů, …“ naráz mi pan ředitel skočil do řeči: „Ale to mě vůbec nezajímá!“ To zřejmě ukončilo náš rozhovor a také to, že jsem s nezájmem vešel do učebny.

Na stole už ležel HIGH LEVEL LISTENING, první část jsem naprosto zaspal. Hlavou se mi honilo, proč se pan ředitel zeptal na důvod, proč nejsem v učebně, a když to zjistil, řekl, že ho to vůbec nezajímá.

Druhá polovina poslechu už byla odpovídající mým schopnostem angličtiny. TRUE FALSE TRUE FALSE TRUE A B C A B C a na závěr ještě G B A F O. Vítězoslavně zírám na červenou čtverku – „odmaturoval bych“.

Matematika, také formou křížovky. „Logaritmus větší/menší od nuly?“ VĚTŠÍ MENŠÍ VĚTŠÍ MENŠÍ VĚTŠÍ Hlavou se mi honí, zda aspoň nějaký tip bude správně. Ještě nějaká ta rovnice. K výsledku jsem nedošel ani u jedné.  „Snad mi dá čtverku z milosti.“

Co čekáte, když máte v hlavě okno a slova pana ředitele; a spolužák, vedle kterého sedíte, toho umí asi tolik co vy?!

ČEŠTINA. Paní Dagmar mě opravdu rozesmála svým „dobrým dnem“. Březinovu Matku jsem sice nějak zpatlat do veršů dokázal a dokonce jsem poznal, kdo napsal CONFITEOR, ALE OTÁZKA – vyhledejte v textu „a tři cizí slova“ mě uzemnily. Pár soukromých tipů metafor sice padlo, ale kdo ví, jestli to na dvojku/trojku bude stačit.

V zeměpisu jsem byl připraven se učit biologii, ale když mi nabídnete přednášku s významným českým spisovatelem, jde zeměpis i biologie stranou.

Už asi tušíte, co následuje, viďte?

Musím říct, že přednáška byla opravdu skvostná a objemná, co se nových poznatků týče. Ale o to byla větší ranou biologie.

Jak mám vědět, co to pro Pána je SPHENOIDALE nebo třeba CLAVICULA?! To je trochu moc na podprůměrného studenta gymnázia.

V očekávání je plné skóre – za pět.

Hurá, už jen oběd. Zpětně si uvědomuji, že se nic nestalo i na obědě, před zraky okouzlujících studentek nižších ročníků.

Na autobus si pěkně vykračuji, rozjímaje nad dnešním dnem.

„Za dvě minuty jede, tak snad to doběhnu.“

Jak asi tušíte, americké drama, přímo před zraky mi ujela poslední naděje, že už se toho více zkazit v jeden den nedá.

Jak už to tak bývá – VYPROŠŤOVÁK, v mém podání představovaly sluchátka a pěkně nahlas ten španělský ska-punk.

---

Je 19:34 a já si uvědomuji, že pokud nechci, aby to zítra vypadalo stejně, aspoň co se připravenosti na písemky týče – končím tuto nudnou bajku slovy:

„Není každý den posvícení…“

Aneb Mount Everest na Moravě

Nastala středa. Hned ráno se budíte se slastnou představou státního svátku. Jenže pro ho trávit klidně, když můžete lézt po velehorách, že ano. Expedice na Lysou horu byla plánována již několik dní dopředu. Ono inkriminované ráno nastala pouze dodatečná hádka o složení posádky, přičemž nikdo nechtěl ustoupit. Mamka předhodila taťkovi nemilosrdné ultimatum: „Buď pes, nebo já!“ Taťka nepříliš diplomaticky zvolil alternativu pes, čímž se víceméně stal rozvedeným.

Mamka si později potvrdila svou teorii se-psem-jsou-jenom-problémy, když Foxík (vykázán ke mně na přední sedadlo) začal zvracet. Nebylo divu. Taťka na skromné vesnické pěšině zvolil způsob jízdy, jaký by mu neprošel ani na dálnici. Nakonec jsme ale přece jen vystoupili ve Visalajích a pustili se konečně do výstupu.

Nejprve mě poněkud zarazilo, že na Lysou horu se jde z kopce.  Po chvíli mi ale začalo docházet, že osm a půl kilometrová trasa je terénní zkouškou pro silnější nátury. K těm jsem bohužel nikdy nepatřila a ten den tuplem ne.

Na Lysou horu se dá totiž vylézt různě. Kolem celého kopce se táhne asfaltová silnice, která je napříč přetínána stezkami převážně stoupajícími, a to s různou úrovní obtížností. My zvolili tu nejdelší, avšak podle turistických průvodců s nejmenším převýšením, a tedy teoreticky nejlehčí. Slovo teoreticky je zde velmi důležité, neboť praxe se ukázala být zcela odlišná.

Soustavné šplhání do kopce za mlhavou vidinou hospody na vrcholu mi příliš nešlo, přestože jsem se zavěsila do Foxe s naivní představou, že mě potáhne. Žádajíc každých pět minut desetiminutovou přestávku, jsem se permanentně ztrapňovala jak před zbytkem expedice, tak před choromyslnými individui, která svižně stoupala na kolech se zlomyslným úsměvem na rtech, zatímco já se plazila víceméně po čtyřech.

Během cesty dospěla mamčina averze k Foxovi vrcholu, neboť zjistila, že těžká láhev minerálky, kterou obětavě táhla k našemu osvěžení, je ve skutečnosti voda pro psa. Utrpení se zdálo být nekonečné. S každým kilometrem navíc jsem se znovu proklela, že jsem uvážlivě nezůstala v základním táboře v autě. Foxík, jenž se po celou dobu choval překvapivě celkem přijatelně, psychicky nezvládl pohled na jistou čivavu a důkladně se mi zakousl do nohy, už tak zdobené natrávenými granulemi.

Padesát metrů pod vrcholem jsem klesla vyčerpáním do borůvčí v záchvatu hysterického breku. Navíc podmalovávaného pocitem třeskuté hanby, poněvadž kolem mě bez námahy pobíhaly asi čtyřleté děti.

Konečně jsme dosáhli vytouženého cíle a já ztratila všechny své iluze. Jediné, co mě celou strastiplnou cestu drželo nad vodou, byla vidina obřího oběda v restauraci. Nejspíš bude trvat dlouho, než jim odpustím, že ji zbourali. Cesta dolů se nesla ve znamení představy domácí ledničky a tedy ubíhala rychle.

Ano, miluju turistiku. Ovšem při zmínce, že na Lysou horu možná polezeme za tři roky znovu, se mi ježily vlasy na hlavě…