V loňském roce vyhrála tehdejší třída 1.B (nynější 2.B) soutěž EKOS a svou výhru (5000Kč) se rozhodla investovat do zájezdu, aby žáci mohli navštívit jadernou elektrárnu Dukovany. Dnes si svou výhru vybrali a spolu s třídou 5.G a několika dalšími studenty se vydali na cestu. V mrazivém počasí ( -15°C ) se ráno okolo 7:45 začaly scházet skupinky studentů před schody ke gymplu. Dozor na dnešní expedici nám dělaly paní učitelky Štěpánová a Drábová. Jakmile udeřila 8. hodina ranní, paní učitelky spočítaly studentstvo a my se mohli nalodit do našeho vesmírného korábu, čili autobusu. Až jsme se poprali o místa a všichni se pohodlně (nebo alespoň, co autobus dovoluje) usadili, mohli jsme vyrazit - směr Brno. Předpokládaná doba cesty – dvě a půl hodiny. 

Okolo půl desáté jsme dostali první pauzu na Rohlence. Samozřejmě, toalety v McDonaldu a KFC byly cílem všech „účastníků zájezdu“... Většina z nás byla zklamána ze snídaní právě v mekáči a proto jsme se s nepořízenou vrátili do autobusu a pokračovali v cestě. Některým z nás však návštěva McDonaldu udělala radost v podobě balónků. Poněkud ospalá nálada nás záhy přešla, jakmile jsme z dálky uviděli chladící věže jaderné elektrárny po cca 3 hodinách sezení v autobuse, kdy jsme se všichni modlili, ať už jsme na místě. Na půl dvanáctou jsme měli objednanou prohlídku. Avšak nemyslete si, že jsme se procházeli ve vnitřních prostorách samotné elektrárny – pouze jsme viděli informační centrum. Po příchodu jsme se usadili do sálu, kde nám byl puštěn 15minutový film o vzniku jaderné elektrárny, o tom, z čeho se jaderná elektrárna skládá a jak vše funguje. Poté jsme byli rozděleni do tří skupin a poslouchali jsme ty stejné věci přímo z úst paní „průvodkyně“. Provedla nás celým centrem, kde jsme mohli zhlédnout například simulaci reaktoru v životní velikosti a byla nám spuštěna projekce, jak to „uvnitř“ reaktoru vypadá a k čemu zde dochází. Paní nám zároveň povídala o bezpečnosti, o výsledcích, výkonu, ale také o tom, jaké počasí bylo minulý rok o prázdninách a že měla dovolenou. Mluvila také o elektřině v noci a nabádala k tomu, abychom svítili i v noci, kdy elektrárny prodělávají, nebo o tom, jak jsou naprosto zbytečné solární panely v České republice. Po asi hodinu a půl dlouhém výkladu jsme se opět přesunuli do sálu a dívali se na další film. 

Tímto jsme završili návštěvu Dukovan a mohli vyrazit do další destinace – Vodního díla Dalešice, což je přečerpávací vodní nádrž sloužící jako zdroj technologické vody právě pro Dukovany. Po mírné zajížďce, kdy jsme trochu bloudili a asi třikrát přejeli samotnou hráz přehrady, jsme nakonec dojeli správně. Vystoupili jsme z autobusu a dívali se na 100 metrů vysokou hráz, která je druhou největší sypanou hrází v Evropě. Po popisu, co je co, nám byly otevřeny dveře dovnitř. Prošli jsme si prostor pod hrází, prohlédli jsme si turbíny, strojovnu…Celkově zde byl velký hluk a na některé jedince to zde působilo nepříjemně při představě, že vedle vás, nad vámi a zkrátka všude kolem vás jsou stovky kubíků vody. Po skončení prohlídky jsme se přesunuli opět ven, kde jsme obdivovali vyřazenou turbínu. Poté se všichni značně nervózní studenti (protože už bylo docela hodně hodin) opět naložili do autobusu a jeli směr domov. Na cestě zpět jsme opět zastavili na Rohlence, kde již v McDonaldu nebyly pouze snídaně. Všichni jsme se posilnili jídlem a již se spokojeným, blaženým úsměvem jsme si vychutnávali drncavou jízdu po české dálnici až domů.  

Michaela Mrštíková

Ve čtvrtek 3. listopadu 2011 se v aule na našem gymnáziu uskutečnil projekt nazvaný „Příběhy bezpráví“, který organizuje společnost Člověk v tísni. Jedná se o krátkou filmovou projekci, ve které jsme se seznámili s tématem komunistického Československa:

Krátký film na úvod besedy nám představil čtyři osudy žen, ke kterým se komunistický režim choval až brutálně a nelítostně, stejně jako k mužům ve věznici.

Všechno pojednává o národě, který podle tvůrců filmu ztrácí SLUŠNOST, když nechal dopustit, aby se takto zacházelo se ženami.

Dokument začíná příběhem Edy Ottové (1931), která pochází z panství Zvěstov.

Po únoru 1948 bylo rodině panství spolu se statkem komunisty zabaveno. V roce 1951 byla Eda Ottová zatčena a po tvrdých výsleších (první z nich trval čtyřicet hodin a měla při něm ručníkem zavázané oči) byla odsouzena na deset let. Během této doby byla vězněna ve čtrnácti různých věznicích. Společně s ní byli odsouzeni i její matka a bratr, který byl za údajnou protistátní činnost popraven.

Dagmar Skálová (1912) se narodila nedaleko Plzně. Již od dětství byla členkou Sokola, kde poznala i svého budoucího manžela. Spolu se poté aktivně věnovali výchově mladých skautů, se kterými v roce 1949 zorganizovali pokojnou demonstraci proti narůstajícímu komunistickému bezpráví. Záhy

byla pani Skálova zatčena, a aby mladé skauty ochránila, vzala zodpovědnost za celou akci na sebe. Během výslechů ji vyšetřovatele několikrát zbili do bezvědomí. Nakonec byla odsouzena na doživotí a ve vězení strávila šestnáct let.

Růžena Krásná (1921) byla od mládí aktivní ve Straně národních socialistů. V době zatčení v roce 1949 byla tajemnici této strany v Liberci. Během výslechů ji vyšetřovatele všemožně mučili, mimo jiné ji vyrazili zuby a pálili ji cigaretou.

Odsouzena byla na dvacet dva let. V pardubické věznici nakonec strávila osm let. Ještě dlouho po propuštění ji trápily děsivé noční můry o tom, že ji popravuji oběšením.

Ludmila Šeflová (1934) pochází z rodiny statkářů. Už v roce 1948 byl zatčen její otec a zanedlouho i ona sama. Za údajnou velezradu a protistátní činnost byla odsouzena na deset let. V dokumentech měla uvedeno, že je zločinec první kategorie a její návrat je nežádoucí. Podle toho se k ní ve věznicích chovali.

Sama paní Jarošová nám popsala svůj příběh s tragickým koncem.

Tehdy byla v 8. měsíci těhotenství, kdy se v noci u jejího domu objevila policie, která přišla zadržet jejího manžela. Nezbývalo jí nic jiného, než si s ním čas od času napsat dopis a vychovávat jejich syna.  Jednoho dne se u soudu dozvěděla, že její manžel je odsouzen k popravě za velezradu. Stáli v soudní síni a mezitím kdy jej odsuzovali k smrti, se za svou drahou nesměl manžel ani otočit, ani se s ní rozloučit. Přes veškeré zakázání se otočil a poslal jí letmý polibek. To bylo naposledy, co se viděli.

Až k samému udivení jí nechtěli vydat jeho tělo k řádnému pohřbu. Jen vyřkli „naučenou“ větu: „Propadl státu tělem i duší!“ a poslali jí pouze úmrtní list.

Až před pár lety se k ní dostal dopis jejího manžela, kde se s ní loučil se slovy „…..za chvíli si pro mě přijdou….“.

Dokážete si představit, že byste měli zažít něco podobného?

Celý tento projekt vede k tomu, aby si studenti uvědomili, čeho jsme ušetřeni. Ale nikde není dáno, že nás to nemusí potkat.

Krásného podzimního dopoledne, dne 24.10,  měli budoucí maturanti možnost setkat se s Antonínem Poláchem, jedním z absolventů našeho gymnázia, současně také lékařem a spisovatelem historických románů. Poté, co vystudoval gymnázium v Novém Jičíně, absolvoval Lékařskou fakultu Univerzity Palackého v Olomouci. Dlouhou řadu let pracoval na interním oddělení Nemocnice s poliklinikou v Popradě na Slovensku. Poté odešel do Rakouska, kde dodnes žije a pracuje jako zástupce primáře interny v nemocnici ve štýrském Stolzalpe.

Zúčastnil se politiky, pracoval jako poslanec městského zastupitelství v Popradu, taktéž jako člen městské rady.

Přednáška probíhala spíše jako beseda, formou dotazů a odpovědí, společně s vtipnými historkami. Studenti se mohli dovědět něco o životě studenta za dřívějšího režimu, útrapách spisovatele-začátečníka, či českého lékaře, který neumí ani slovo německy, když se přestěhuje do Rakouska. Ačkoliv Antonín Polách vystudoval medicínu a již dlouhou dobu tuto práci vykonává, má navíc bohaté literární zkušenosti. Historickým románem Stín Persepole, jenž líčí vznik perské říše, se poprvé dostal do povědomí čtenářů. V knize není nouze o různé náznaky, včetně nenápadného srovnání Perské říše a SSSR. Následovalo rozsáhlé dílo Bratři ze Soluně, vypovídající o životě věrozvěsta Cyrila. Richenzou, románem pojednávajícím o boji mezi Eliškou Rejčkou a Eliškou Přemyslovnou, zaujal také ženské publikum. Na knize Mezi císařem a papežem, jež se odehrává roku 1415 v Kostnici během Husova procesu, strávil několik let práce.