Jsi teď znám hlavně pod přízviskem „režisér filmu Loutkař“, pověz čtenářům, jak tě vlastně napadlo utvořit film a jak se ti s týmem, který ti pomáhal, pracovalo?

Ten nápad nebyl nijak nový, my už jsme  zhruba se stejnou partou nadšenců něco menšího, amatérského tvořili v deváté třídě základní školy. Tenkrát šlo ale spíše o legraci. Mně už ale dlouho dráždila myšlenka natočit film. A tak nebylo nic jednoduššího, než vzít tým lidí, se kterými jsem už pracoval a vím, že se na ně můžu spolehnout, pak k nim přidat pár dalších šikovných a tvořivých jedinců, napsat scénář, zorganizovat natáčení, sehnat techniku a pustit se do díla   (lehká ironie).

 

Určitě dá takový projekt hodně práce, zvládal jsi školu i soukromý život bez problémů?

Nebylo to jednoduché. Přesně v době, kdy se projekt začal naplno realizovat, jsem začal chodit s mou současnou přítelkyní, a tak jsem se musel v některých momentech trošku podřídit a dělat to, k čemu mám zodpovědnost a dodržet všechny domluvy a závazky. Občas mě to mrzelo, ale Růženka to všechno dokázala pochopit a ve všem mě podpořit, takže to pak šlo i snadněji. Dnes už ale vím, že skloubit to všechno dohromady není tak jednoduché.

 

 

Jaký je tvůj největší zážitek z natáčení?

Hrozně těžko se vybírá jeden. Bylo toho tolik, že si všechny ani přes tu spoustu nepamatuji. Bavili jsme se, smáli, tvořili „něco velkého“ s vědomím, že to může mít úspěch,
ale zároveň, že to děláme hlavně kvůli tomu aktuálnímu okamžiku s přáteli o prázdninách, ne pro vlastní prospěch.                                  

 

A co tvoji „kolegové“? Jak jsi byl spokojený s jejich prací?

Každý přispěl tím, co umí. Ne všichni samozřejmě vždycky dřeli naplno, ale s tím se musí počítat, souvisí to s aktuální náladou, motivací, nadšením. Jsem ale rád, že jsem to dělal právě s nimi, o nikoho bych nechtěl přijít a i když vím, že se mnoho věcí dalo udělat lépe, já bych neměnil.

 

Je něco, co bys změnil, kdybys mohl?

Tak jak už jsem říkal, najde se toho plno. Napsal bych jiné dialogy, zvolil jiná prostředí, film zkrátil, přidal více akce, scény více proplánoval. Ale to je věc, bez které se člověk s odstupem času neobejde, nic nikdy nebude stoprocentní a já jsem rád za to, že neexistuje nic zásadního, co by se muselo měnit či komplet předělat.

 

Za chvíli, přesně 27.1.2012 vás čeká premiéra filmu. Jak to vypadá s konečnými úpravami ?

Děláme, tvoříme, dřeme. Máme to rozvrženo tak, abychom stihli úplně všechno ideálně na premiéru a já jsem si jist, že to tak taky bude. Přesto mě ale čeká ještě sakra náročných 11 dní!

 

Co vlastně je třeba obstarat k tomu, abys takovýto projekt mohl prezentovat?

Základem je sehnat partu lidí, kterým důvěřuješ. Pokud se pořád strachuješ o to, jestli vážně dorazí včas, jestli vezmou to, co mají, jestli jsou schopni se naučit text, tak nikdy nemůžeš ničeho dosáhnout. No a pak už jde hlavně o ty organizační záležitosti, jako jsou místa natáčení, ochotní lidé, kteří nám třeba jenom pohlídají chatu nebo odvezou techniku. Další důležitou částí byla technika, se kterou jsme měli obrovské štěstí a díky ochotě úžasných lidí v DDM Vratimov se nám povedlo sehnat to nejlepší možné dostupné. K tomu pak zbývá asi ještě několik desítek dalších drobností, které si lidi asi ani neuvědomí, ale jsou nezbytně nutné pro vznik takovéhoto projektu. Je to běh na dlouhou trať, který člověk může zvládnout jen s dobrým doprovodným vozem, souhrou šťastných náhod a s pílí a vůlí! (smích)

 

Uvažoval jsi nad tím, že bys film ukázal „světu“ třeba skrz festival či nějakou filmovou organizaci?

Samozřejmě, ale to je ještě velká neznámá, ohledně které moc informací nemám.
Na festivaly amatérského filmu berou pouze krátké snímky, a protože my jsme v tomto dosti výjimka, vůbec nemám tušení, jak to půjde skloubit dohromady.

 

A co dál?....Je film a vše s ním spojené něco, co bys chtěl do budoucna dělat? Nebo jaká by měla být tvá profese?

                                                                                                                      ■ BARBORA LIŠKOVÁ (studentka 3.B)